Kdyby tě lákal Charles Bukowski…
Rozhodl ses pro rafting na divoké vodě? Tak to jsi buď šílenec, nebo hledač pravdy, co chce zjistit, jak moc mu dokáže příroda nakopat zadek. V obou případech ti gratuluju. Tohle není sport pro ty, co si chtějí v klidu zapádlovat po rybníčku. Tady jde o něco víc. O to, jak se postavit rozzuřený řece, a když tě smete, tak se z toho nehroutit, ale smát se a užívat si to, že jsi to zase přežil.
Na začátku si budeš říkat, že chceš vyhrávat, být rychlejší než ostatní, ukázat všem, že na to máš. Jenže pak přijde ta první pořádná peřej a ty zjistíš, že tvý ego se válí někde na dně řeky. A ty místo toho, abys přemýšlel o vítězství, začneš přemýšlet, jak se vůbec dostat do cíle. Ale víš co? To je přesně ten moment, kdy začneš chápat, o čem to doopravdy je.
Když tě řeka několikrát spláchne a ty se vrátíš na břeh s pocitem, že jsi ztratil všechno kromě zdravého rozumu (a i ten je možná na hraně), začnou se dít divy. Zjistíš, že to vlastně není o tom být nejlepší. Je to o tom, kdo se dokáže zvednout a zasmát se tomu, že to zase dostal. Přijdeš na to, že ti největší šampioni nejsou ti, co mají doma hromady medailí, ale ti, co mají nejvíc příběhů o tom, jak je ta řeka srazila na kolena – a jak se zase postavili.
A pak přijde večer. Sedíš u ohně s partou dalších magorů, co to taky přežili, a začneš vyprávět historky. Třeba jak sjel Šampus mimo trať a skončil ve vesnici, kde mu místo medaile dali pár facek. Nebo jak jsme našli trojskej raft zaparkovanej uprostřed cesty, a nikdo netušil, jak se tam dostal. Směješ se, piješ pivo, a najednou ti dojde, že tohle je to, proč to všechno děláš. Ne pro slávu, ne pro vítězství, ale pro tyhle chvíle, kdy všechno, co tě drží při životě, je smích a pár přátel, co tě nikdy nenechají padnout.
Časem přijdeš na to, že závodní rafting je spíš o tom, jak dobře zvládneš ty momenty, kdy se všechno posere. A když ti zůstane jen to pivo a banda bláznů, co s tebou sjížděli ty šílený peřeje, víš, že to stálo za to. Směješ se, i když víš, že příště to může být ještě horší. Ale to je právě ten důvod, proč to děláš.
A pak, po pár sezónách, kdy máš za sebou dost pádů do vody, pár jizev a možná i zlomených kostí, zjistíš, že to, co tě tady drží, nejsou výhry, ale ten pocit, že jsi to zvládnul. Že jsi přežil něco, co by jinýho zlomilo. A tenhle pocit je silnější než cokoliv jinýho.
Takže jestli chceš bejt rafťákem, dobře. Ale zapomeň na slávu, zapomeň na bezpečí. Tady jde o přežití, o to, jak moc si dokážeš užít to, že jsi dostal od přírody nakopáno, a přesto se zvedáš znovu a znovu. Až příště uvidíš řeku, která tě chce sežrat, usměj se a skoč do toho. A večer si pak můžeš připít na to, že jsi to zase přežil. Aspoň na ten moment.